OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Landeho v pořadí druhý koncert na Chmelnici byl na rozdíl od zastávky ve Zlíně stylově zahájen dobře známým revival duem WHITESNAKE. Energie sice nemohla jemná akustická show nabídnout zrovna přehršel, ale jako příjemné zavzpomínání na doby zrození hard rocku fungovala bezchybně. Je to konec konců i samotný Lande, kterého odkaz „párplů“, „urijášů“ a „wajtsnejků“ katapultoval tam, kde je dnes: do slušně naplněného „Exitu“.
Mistr a spol. nastoupili krátce před půl devátou a neponechali nic náhodě. Pecky jako „Road Of The Cross“, „Shadow People“ a „Below“ odehráli na plné obrátky, ale ouha! Kde zůstalo publikum? Přes relativně hojný počet lidí všech věkových kategorií zamrzl počet pařivých hrozičů na naprostém koncertním minimu a já se musím ptát, čím to asi tak bude? Opravdu by mě zajímalo, kolik vlastně lidí přišlo na JORN a kolik na Landeho. Zdá se totiž, že na koncerty JORN chodí v masové účasti lidé milující AVANTASII, AYREON, ARK, BEYOND TWILIGHT... (zbytek abecedy si, prosím, doplňte sami), ale samotnou tvorbu JORN znají jen pramálo. A upřímně, nelze se jim moc divit. Přes zainteresovaný výkon kapely, perfektně našlápnutý zpěv a teatrální gesta rockového Káji Gotta moc důvodů k jásotu nebylo. Je škoda, že kapela nehrála například něco z prvních dvou řadových desek. Věřím, že konkrétně skladby ze „Starfire“ by dokázaly mdlý výběr z posledních alb určitě dobře oživit, stejně jako přizvání schopného klávesisty, který by dřevitý sound kapely vkusně zabarvil. A klidně by mohl varhanit i na hammondky. Koncertní podoba JORN by však podle mého názoru víc než cokoli jiného potřebovala opravdu silné skladby. Je sice hezké, že leader Lande podrží band neoddiskutovatelně skvělým zpěvem, ale průměrnou tvorbu kapely samotné tím bohužel nespasí. Což bylo velmi dobře znát během závěrečné „War Of The World“. Ta byla vším, čím zbytek koncertu nebyl. Dokonale vygradovanou hard rockovou hymnou, kdy publikum konečně ožilo a mohutným sborem doslova dotlačilo překvapenou, dojatě vypadající kapelu do takřka desetiminutové jam session, kdy Lande toho večera podruhé vzdal nehynoucí hold svému hrdinovi z největšího - Diovi. Tak výborný závěr jinak plochého koncertu bych opravdu nečekal.
Nadšení fanoušků doslova obléhajících dveře ze zákulisí nakonec tedy neznalo mezí, z čehož se dá usuzovat, že se koncert přece jen povedl. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že to mohlo být ještě o hodně lepší. Stačilo by jen málo. Dobré písničky.
Setlist:
Road Of The Cross
Shadow People
Below
We Brought The Angels Down
Stormcrow
Spirit Black
Rock And Roll Angel
The Inner Road
Man Of The Dark
Blacksong
Tungur Knivur
Devilbird
Soul Of The Wind
Are You Ready
Song For Ronnie James
War Of The World/Man On The Silver Mountain
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.